Existuje jedno staré přísloví: „Nejdřív si zameť před vlastním prahem.“

Něco pravdy na něm určitě bude. Často totiž vidíme, co dělají druzí špatně, co by měli dělat jinak a co naopak nedělají vůbec. Zato vlastní nedostatky někdy přehlížíme.

Jak se píše v jedné moudré knize, v oku druhého vidíme třísku, ale trám ve vlastním oku nevidíme.

Přiznávám, že i já si občas potřebuji před svým pomyslným prahem poklidit. A právě při jednom takovém mentálním úklidu se mi vybavil obrázek, který jsem nedávno vytvářela s pomocí umělé inteligence do své nové knihy pro děti.

Byla na něm roztomilá zelená ještěrka, která s velkým úsměvem zametala cestičku.

Možná si říkáte, co má společného ještěrka, koště a výchova dětí. Vlastně docela hodně.

Ještěrka, která chce mít všechno pod kontrolou

V mých dětských knihách představuje ještěrka symbolickou, instinktivní část našeho mozku, která nás upozorňuje na možné nebezpečí.

Vycházím přitom z historického modelu takzvaného trojjediného mozku neurovědce Paula MacLeana. Dnes už víme, že mozek funguje mnohem složitěji, ale jako jednoduchá metafora pro vysvětlení emocí dětem mi ještěrka krásně slouží.

Když se cítíme ohroženi, mohou se spustit automatické obranné reakce – útok, útěk nebo ustrnutí.

A tak mě při pohledu na tu usměvavou ještěrku s koštětem napadlo, že vlastně nemusí zametat jen obyčejné smetí.

Může také odstraňovat překážky, o které bychom mohli zakopnout. Kameny, které by nás mohly zranit. Nepříjemnosti, kterým bychom se raději vyhnuli.

A najednou jsem si uvědomila, jak často podobné koště držíme v rukou my dospělí.

Zametáme totiž cestičky svým dětem.

Z lásky, nebo ze strachu?

Většina rodičů své děti miluje a přeje jim to nejlepší. Chceme, aby byly šťastné, spokojené a nic zlého se jim nestalo. A tak je chráníme.

To je samozřejmě správné. Malému dítěti nedáme do ruky zápalky, aby si s nimi hrálo. Ale pokud patnáctiletému dospívajícímu nedovolíme ani pod dohledem zapálit sporák, protože by se mohl spálit, možná už naše ochrana překračuje rozumnou hranici.

Podobné je to i s ostatními životními překážkami.

Dítěti se nechce uklízet? Uklidíme za něj.

Zapomnělo si připravit věci do školy? Rychle všechno zařídíme.

Něco se mu nepovedlo? Okamžitě hledáme způsob, jak jeho zklamání napravit.

Má problém s kamarádem? Nejraději bychom ho vyřešili za něj.

Jen aby naše dítě nebylo smutné, nešťastné nebo zklamané.

Ale napadlo nás někdy, že mu tím možná bereme něco velmi cenného?

Příležitost zjistit, co všechno dokáže samo zvládnout.

Komu vlastně zametáme cestičku?

A tady se dostávám k otázce, která mě při mém zamyšlení napadla.

Zametáme dětem cestičku opravdu jen proto, abychom je ochránili?

Nebo někdy také proto, že my sami nedokážeme unést jejich nepříjemné emoce?

Dítě začne plakat, vztekat se, protestovat. Nechce udělat to, co po něm požadujeme.

Rodič stanoví hranici.

Dítě se rozčílí ještě víc.

A rodič?

Po náročném dni je unavený. Nemá sílu na další konflikt. Nechce poslouchat křik, nechce vidět slzy, nechce být tím zlým.

A tak ustoupí.

Najednou je klid.

Dítě dostalo, co chtělo, a rodiči se ulevilo.

Jenže co se právě stalo?

Dítě mohlo získat zkušenost, že když bude dostatečně dlouho protestovat, hranice nakonec zmizí.

A rodič získal zkušenost, že když ustoupí, nepříjemná situace rychle skončí.

Příště se celý scénář může opakovat.

A tak se z obyčejného zametání cestičky může postupně stát začarovaný kruh.

Ne proto, že by rodiče své děti nemilovali.

Ale někdy právě proto, že je milují tolik, až nedokážou snést jejich nespokojenost.

Dítě má právo se zlobit. Ale nemusí být vždy po jeho.

Tady bych ráda připomněla jednu důležitou věc.

Všechny emoce jsou v pořádku. Ale ne každé chování, které z nich vychází, je přijatelné.

Dítě má právo být naštvané, když mu něco zakážeme.

Má právo být zklamané, když nedostane to, co chce.

Má právo plakat, když se mu něco nepovede.

Ale to ještě neznamená, že kvůli jeho nepříjemným pocitům musíme měnit svá rozhodnutí.

Můžeme mu říct:

„Vidím, že tě to zlobí. Chápu, že bys chtěl ještě hrát. Ale dnes už počítač vypneme.“

A pak u svého rozhodnutí zůstat.

Bez křiku, vyhrožování nebo ponižování.

S pochopením, ale pevně.

Protože laskavost a hranice se vzájemně nevylučují.

Naopak. Dítě potřebuje obojí.

Potřebuje vědět, že ho máme rádi, i když se vzteká. A zároveň potřebuje vědět, že pravidla nepřestávají platit jen proto, že se mu nelíbí.

Když dětem odstraníme všechny překážky

Vzpomínáte si, jak se malé dítě učí chodit?

Postaví se, udělá první krůček a spadne.

Možná se rozpláče. Chvíli sedí na zemi, ale pak se znovu pokusí vstát.

A znovu.

A znovu.

Samozřejmě ho chráníme před vážným zraněním. Ale nemůžeme zabránit každému drobnému pádu.

Kdybychom ho při každém pokusu okamžitě chytili a nikdy mu nedovolili ztratit rovnováhu, jak by se ji naučilo samo udržet?

A podobné je to i v životě.

Dítě potřebuje zažívat přiměřené překážky. Potřebuje zjistit, že ne všechno se povede napoprvé.

Že někdy prohraje.

Že se může splést.

Že někdy musí počkat.

Že nemůže mít všechno hned.

A že i nepříjemné pocity se dají zvládnout.

Právě takové zkušenosti mu pomáhají budovat odolnost, samostatnost a důvěru ve vlastní schopnosti.

Pokud mu ale každou překážku odstraníme dřív, než se k ní vůbec dostane, kde se to všechno naučí?

Možná bychom měli začít u sebe

Při své dlouholeté práci s emocemi se stále znovu setkávám s tím, jak velký vliv mají naše vlastní zkušenosti z dětství na to, jak reagujeme v dospělosti.

Někteří lidé se například naučili, že pláč je něco špatného.

Že vztek se nesmí projevovat.

Že hodné dítě neposlouchá své potřeby, ale vždy vyhoví druhým.

A pak se sami stanou rodiči.

Jejich dítě se rozpláče nebo začne protestovat a v nich se může probudit vlastní nepříjemný pocit.

Někdy strach, někdy bezmoc, někdy vina nebo vztek.

A najednou není těžké jen zvládnout reakci dítěte.

Těžké je zvládnout také to, co se odehrává v nás samotných.

Možná právě proto někdy ustupujeme tam, kde bychom měli být pevní.

A jindy naopak reagujeme příliš tvrdě tam, kde by dítě potřebovalo pochopení.

Než tedy začneme učit děti zvládat jejich emoce, možná bychom se měli podívat, jak zvládáme ty svoje.

A tím se vlastně vracíme k našemu starému přísloví.

Nejdřív si zameť před vlastním prahem.

Koště můžeme odložit

Nechci tím říct, že máme děti nechat napospas všem životním těžkostem.

Vůbec ne.

Dítě potřebuje naši lásku, bezpečí, podporu i pomoc. A překážky, které mu dovolíme překonávat, musí odpovídat jeho věku a schopnostem.

Ale pomoc nemusí vždy znamenat, že všechno vyřešíme za něj.

Někdy stačí být nablízku.

Povzbudit ho.

Vyslechnout.

Dát mu čas.

A hlavně mu dát najevo, že mu věříme.

Že i když něco nezvládne napoprvé, může to zkusit znovu.

Že chyba není katastrofa.

A že nepříjemné emoce nejsou nepřátelé, před kterými musíme celý život utíkat.

Tak prosím, zametejme především před vlastním prahem.

A dětem dovolme, aby na své cestě občas zakoply, udělaly chybu nebo zažily zklamání.

Nemusíme jim odstraňovat každý kamínek z cesty.

Stačí, když budou vědět, že jsme nablízku.

Že jim věříme.

A že když bude opravdu potřeba, mohou se o nás opřít.

Protože naším úkolem není připravit dětem cestu bez překážek, ale pomoci jim získat odvahu a schopnosti, aby po ní jednou dokázaly jít samy.