Aneb co všechno jsme během života schovali před vlastní duší?
Podzim má své zvláštní kouzlo. Příroda se pomalu ukládá ke spánku, dny se krátí, večery prodlužují a přichází čas Dušiček.
Čas, kdy zapalujeme svíčky, vzpomínáme na své blízké a možná trochu více přemýšlíme o životě, smrti a o tom, co vlastně zůstává, když člověk odejde.
Ale napadlo vás někdy, že bychom v tomto čase mohli věnovat trochu pozornosti také své vlastní duši?
Třeba právě těm jejím zákoutím, kam se raději moc nedíváme.
Protože, přiznejme si to, téměř každý z nás má někde schovaného nějakého toho kostlivce ve skříni.
A někteří z nás už tam možná mají celou rodinnou sešlost! 😊
Jak se takový kostlivec dostane do skříně?
Docela jednoduše.
Někdo nám kdysi ublížil. Někdo nás ponížil, zradil, odmítl nebo nespravedlivě obvinil.
Možná jsme jako děti zažili něco, co nás velmi bolelo, ale neměli jsme možnost se bránit. Možná nám někdo zakazoval plakat, zlobit se nebo projevovat strach.
A tak jsme se naučili své pocity schovávat.
Některé jsme potlačili, jiné vytěsnili a na další jsme se snažili zapomenout.
Prostě jsme je zametli pod koberec nebo zavřeli do pomyslné skříně.
Co oči nevidí, to srdce nebolí.
Jenže opravdu?
Když zamčená skříň začne rachotit...
V energetické psychologii se na naše neprožité a nezpracované emoce díváme také jako na určitou formu energetické zátěže.
Představme si, že každá bolestivá zkušenost v nás zanechá jakýsi otisk.
Křivda, ponížení, strach, vina, smutek nebo nenávist.
Časem na událost možná přestaneme myslet. Přesvědčíme sami sebe, že už je dávno za námi.
Ale co když jsme ji ve skutečnosti jen odložili?
Co když jsme nezpracovali bolest, kterou v nás zanechala?
A pak stačí docela málo.
Někdo pronese nevinnou poznámku. Partner se na nás zamračí. Nadřízený nás upozorní na chybu. Někdo nás odmítne nebo přehlédne.
A najednou se v nás zvedne vlna emocí, která svou silou vůbec neodpovídá tomu, co se právě stalo.
Vztek! Slzy! Strach! Pocit ponížení!
A my sami nechápeme, co nás tak rozhodilo.
Jenže to možná právě vypadl ze skříně jeden z našich starých kostlivců!
Něco v současnosti se dotklo staré bolesti, kterou jsme považovali za dávno zapomenutou.
A ona se znovu přihlásila o slovo.
Naše duše má možná lepší paměť, než si myslíme
Věřím, že člověk není jen fyzické tělo.
Máme také svůj vnitřní svět, své prožitky, vzpomínky, pocity a něco, čemu od nepaměti říkáme duše.
A právě v tomto vnitřním světě si někdy neseme mnohem více, než si uvědomujeme.
V energetické psychologii pracujeme s představou, že nezpracované emoce mohou narušovat naši vnitřní energetickou rovnováhu.
Možná proto někdy říkáme:
„Tohle mi pořád leží v žaludku.“
„Mám toho plné srdce.“
„Nemůžu to rozdýchat.“
„Tenkrát mi to úplně vzalo sílu.“
Zajímavé, kolik výrazů používáme pro něco, co není na první pohled vidět, a přesto to velmi intenzivně prožíváme.
A někdy si své staré bolesti neseme celá desetiletí.
Ne proto, že bychom chtěli.
Ale protože jsme se nikdy nenaučili, jak je pustit.
Musíme své kostlivce vláčet celý život?
Naštěstí nemusíme.
Minulost sice změnit nedokážeme, ale můžeme změnit způsob, jakým ji dnes prožíváme.
A právě s tím pracuji ve své praxi prostřednictvím metody EFT – techniky emoční svobody.
EFT propojuje vědomou práci s emocemi a jemné poklepávání na vybrané body na těle, které vycházejí z tradičního systému energetických drah.
Při této práci se zaměřujeme na konkrétní nepříjemnou vzpomínku, pocit nebo přesvědčení, které nás stále ovlivňuje.
Cílem není vymazat minulost ani předstírat, že se nic nestalo.
Cílem je uvolnit emoční zátěž, kterou si s minulostí spojujeme.
Za více než šestnáct let práce s EFT jsem byla mnohokrát svědkem toho, jak se člověku ulevilo, když se dokázal podívat na dávnou bolest jinýma očima.
Někdy se objeví vzpomínka, o které si myslel, že už dávno ztratila význam.
A někdy ho samotného překvapí, jak silné emoce jsou s ní stále spojené.
Právě v takových chvílích může být EFT jednou z cest, jak s těmito pocity citlivě pracovat.
A víte, co je na tom krásné?
Vzpomínka může zůstat, ale už nás nemusí bolet stejně jako dřív.
Dušičky nejsou jen o těch, kteří odešli...
Možná jsou také příležitostí vzpomenout si na ty části nás samých, které jsme kdysi někde cestou životem ztratili.
Na malé dítě, které se bálo.
Na dospívající dívku, která se cítila odmítnutá.
Na dospělého člověka, který zažil zradu, ponížení nebo velké zklamání.
Na všechna ta naše minulá já, která tehdy potřebovala pochopení, přijetí a laskavost.
A možná je právě teď vhodná chvíle jim to dopřát.
Až budete zapalovat svíčku za své blízké, zkuste jednu pomyslnou zapálit také sami za sebe.
Za své staré bolesti, křivdy a smutky.
Za všechno, co jste kdysi nedokázali říct, prožít nebo odpustit.
Nemusíte hned otevírat všechny skříně.
Stačí si uvědomit, že tam možná něco je.
A že už nastal čas udělat trochu pořádek.
Protože kostlivci patří na hřbitov, a ne do našich duší! 😊
A když už se některý z nich rozhodne vypadnout ze skříně, možná bychom se ho neměli hned snažit nacpat zpátky.
Možná bychom se ho měli raději zeptat:
„Tak co, kamaráde, co mi vlastně chceš připomenout?“
A co když byste chtěli své skříně trochu provětrat?
Pokud vás toto téma oslovilo a zajímá vás, jak lze pracovat se starými emočními zraněními, strachy, křivdami nebo nepříjemnými vzpomínkami, ráda vás seznámím s metodou EFT.
Při své práci pomáhám lidem hledat cestu k většímu vnitřnímu klidu a emoční rovnováze.
EFT můžete poznat při osobním setkání, individuální konzultaci nebo na některém z mých kurzů a přednášek.
Protože někdy stačí otevřít ty správné dveře, aby se nám v životě začalo zase o něco lehčeji dýchat.
